|
Asi v osm hodin jsem opustil Vianu a vyrazil směrem na Logroño, zhruba 9,5 km. Hned od rána mi bylo jasné, že dnes asi příliš daleko nedojdu, soudě podle stavu svých nohou, na každé bylo pár puchýřů. Po několika desítkách minut chůze si tělo zvykne a dá se celkem normálně jít ale po každé přestávce se nepříjemnost opakuje a je třeba to opět rozchodit. Asi v polovině cesty jsem si v lese našel šikovný klacek a cestou jsem si ho opracovával na hůl, kterou převážná většina poutníků měla (často zakoupenou ještě před cestou) a já dnes při zdolávání strmějších úseků pochopil, že to není jenom pro efekt, jako atribut poutníka. Někdy po desáté jsem došel do Logroña, hlavního města vinařské provincie La Rioja, jenž je po Pamploně druhým velkým městem, jímž během putování procházím. Nejprve jsem navštívil refugio kvůli razítku a doplnění vody, poté si jdu trochu prohlédnout město, zejména moc pěknou katedrálu, jejíž patronkou je Santa Maria La Redonda. Po chvíli rozjímání v tichu katedrály jsem si doplnil zásoby peněz z bankomatu, koupil jsem několik pohledů a šel je napsat do jednoho podniku rychlého občerstvení, kde připravovali plněné bagety podle způsobů ze všech koutů Španělska i podle cizích vzorů. Měli snad třicet druhů, studených i teplých. Vybral jsem si tedy navarrskou, když už jsem krajem Navarra šel čtyři dny (teprve za Vianou jsem z Navarry přešel do Riojy). Obsahovala pražené papriky a rajčata a dlouhou tenkou pikantní klobásu v celku. Velmi dobré občerstvení jsem zapil pivem San Miguel. Asi po dvou hodinách jsem vyrazil dál, do nejbližší obce Navarrete to bylo 13 km. Ještě než jsem opustil Logroño, koupil jsem si tričko s dlouhým rukávem abych později, až se zlepší počasí, zase neměl spálené ruce jako po prvních třech dnech, kdy jsem byl po celé dny vystaven prudkému slunci. A rovněž jsem si ještě dokoupil ponožky, vědom si toho, že jejich spotřeba bude cestou větší, než jsem předpokládal. Pak už jsem vyrazil z města a přes rekreační oblast Grajera s vodní nádrží jsem se blížil k Navarrete. Věž kostela jsem viděl už z několika kilometrů a smířil jsem se s tím, že dnes už nemám na to, abych pokračoval dál. Ubytovna v Navarrete je velmi pěkná, pokoje desetimístné, čisté, jako ve většině poutnických ubytovacích zařízení smíšené, každý pokoj má vlastní toaletu a dvě sprchy. Jedna poutnice se kterou jsem se dnes cestou potkal mi nabídla speciální typ náplastí a doporučila mi nějaký krém, který bych si měl koupit na nohy. Asi nejčastěji se v refugiích mezi sebou poutníci baví o tom, kam kdo zítra dojde (nebo spíše kam by chtěl dojít) a o tom, jakými prostředky se uschopnit k další etapě. Přišel jsem do cíle už asi ve čtyři, ostatně byla to moje zatím nejkratší etapa - jen 22,3 km, nepočítaje v to asi dva kilometry, které jsem mimo trasu nachodil po Logroñu. Nicméně už mám celkem za sebou 150 kilometrů, tak už mi do Santiaga zbývá jen posledních 600 km :-) Večer jsem si zašel do lékárny pro nějaké prostředky na obnovu dolních končetin, kde mi nejenom poradili co koupit ale dokonce se mi k tomu dostalo zdarma i odborného ošetření. Bylo viděl, že jsou tady k poutníkům velmi vstřícní a připraveni na jejich problémy. Potom jsem si v malém asijském obchodě koupil nějaké potraviny na ráno a v baru u ubytovny si dal pivo a bagetu se šunkou a camembertem. Večer jsem poté z větší části strávil na lavičce před ubytovnou, kde mi dělala společnost (ve vší slušnosti) velmi příjemná a sympatická správcová refugia. |
|
|
úvodní stránka |
|