Sobota 10.6.2000
Ráno vstávám asi ve čtvrt na jedenáct a oceňuji jaká je to paráda, že dnes nemusím vzít batoh na záda a vyrazit
do širého kraje, jak to bylo na denním pořádku po uplynulé týdny. Na druhou stranu se neubráním určité nostalgii
a trochu to putování člověku chybí. Sešli jsme se v katedrále na poutnickou mši, která denně začíná v poledne.
Jeden z nás, Brazilec Mario, měl během mše proslov za všechny poutníky a my, co jsme si putování na vlastní kůži
prožili, jsme byli dojati. Ta cesta skutečně člověka nesmírně obohatí nejen tím, že pozná jiná místa, jiný život, nové lidi
a že je celé putování tvrdou zkouškou psychické i fyzické odolnosti jednotlivce, ale změní se tak trochu i pohled na svět,
na život, člověk se stává pokornější, tolerantnější...
Odpoledne jsem jel autobusem MHD na autobusové nádraží, které leží bokem, mimo střed města a uvědomil jsem si, že je to
téměř po měsíci první dopravní prostředek, který jsem použil a že jsem už skoro zapomněl, že vzdálenosti se dají překonávat také jiným způsobem, než pěšmo.
Během doby, kdy člověk týdny putuje výhradně po svých, začne všechna ta auta, autobusy a jiné dopravní prostředky kolem sebe
vnímat jako nějaký jiný, oddělený svět.
Později odpoledne se procházím městem, znovu se jdu na chvíli ponořit do zvláštní, nenapodobitelné atmosféry svatojakubské katedrály,
kde opět pociťuji ten zvláštní pocit, ten ohromný vděk za celou pouť, za její zdárné dokončení, za to všechno, co mi cesta dala.
Večer se scházíme ke společné večeři, po které se s námi někteří již museli rozloučit. Nás několik zbývajících
pak tráví noc asi do dvou hodin ve městě ale již s minimem alkoholu, jen jsme tak probírali a hodnotili
celé putování a ač každý putoval sám za sebe, uvědomovali jsme si, jak nás pouť vzájemně sblížila.
Neděle 11.6.2000
Původně jsem měl v úmyslu ještě navštívit Finisterre na pobřeží Atlantiku ale dnes, v neděli, tam není dobré autobusové spojení,
tak zůstávám ve městě. V naší oblíbené restauraci Casa Manolo, kam jsem šel na oběd, se setkávám se svými známými z Brazílie
a s Katrinou. Asunción jsme už neviděli, ráno odjela na letiště a odlétla domů do Málagy, také
většina ostatních se již musela rozjet do svých domovů.
Odpoledne se opět kochám krásami města a před katedrálou mimochodem potkávám tři Španělky, se kterými jsem před několika dny spolubydlel v Gonzaru.
Dnes svým volným tempem dorazily do Santiaga a okamžitě se ke mě hlásily, když mě uviděly. Trochu si pak povídáme v blízké kavárně
a definitivně se loučíme.
Večer se opět scházím s brazilskou skupinou a s Katrinou, naposledy společně povečeříme. Já a Katrina pak odjíždíme o půl desáté nočním autobusem do Madridu,
pouze Brazilci se zdrží až do středy. Byli nás k autobusu vyprovodit a při loučení na autobusovém nádraží
jsme si s Katiou plně uvědomili, jak nás dva pouť sblížila, ačkoli mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem do svého srdce přijal tuto napohled sebejistou ale vnitřně velice
sentimentální a zbožnou Brazilku. Docela mne mrzelo, že bydlíme každý na opačném konci planety.
V autobuse se ještě chvíli bavím s Katrinou a pak se snažíme spát.
Pondělí 12.6.2000
Do Madridu přijíždíme ráno v půl sedmé. Rozloučil jsem se s Katrinou, která, ač je Američanka, v Madridu studuje a dopoledne odjíždím na letiště, kde trávím většinu času do odbavení
fotografováním letadel. O půl čtvrté odlétám na palubě letadla ČSA typu Boeing 737-400 (OK-DGN) do Prahy,
kde přistáváme po šesté hodině a v devět večer putování definitivně končí příjezdem domů.
