Ačkoli jsem se celkem zotavil z nachlazení, po náročném včerejšku, kdy jsem ještě ne úplně zdráv "udělal" přes 30 km, jsem se probudil poněkud rozlámaný, sotva jsem došel do koupelny. A pomyšlení, že mám dnes v plánu ujít dalších 33 km, přičemž musím překonat hory, převyšující Krkonoše, mi také na optimismu moc nepřidalo. Po pořádném hrnci bílé kávy beru batoh na záda a vyrážím. Ten počáteční pesimismus mi naštěstí vydržel jen krátce, když se člověk rozhýbe, tak už je to dobré. Celou fyzicky náročnou etapu jsem zvládnul v pohodě a do Ponferrady přicházím svižným tempem před pátou hodinou odpolední. Z Rabanalu se jde necelých osm kilometrů stále vzhůru, zčásti po pěšině, zčásti po silnici, přes polorozpadlou vesnici Foncebadón, kde již funguje pouze hospoda u silnice (nezastavil jsem se tam) a na vrcholu stoupání je Cruz de Ferro, železný kříž na vysokém dřevěném stožáru u jehož paty je ohromná halda kamenů a kamínků. Každý poutník se tu po náročném stoupání na chvíli zastaví a přispěje jedním kamenem z okolí do oné haldy (pro štěstí po zbytek putování). Poutníků dnes potkávám docela dost avšak zdaleka ne všichni jdou celou trasu od začátku, mnozí z časových nebo fyzických důvodů jdou pouze část cesty. V sousedství kříže je kamenná poustevna svatého Jakuba. Po několika kilometrech ve vyšších nadmořských výškách začíná dost prudký sestup a během půlhodiny jsem ve vesnici Acebo (někdy El Acebo). Je to další typický příklad vesnice, kde jako by se zastavil čas, ve Španělsku, alespoň v některých jeho částech, je výraznější rozdíl mezi bohatými městy a chudým venkovem, než je tomu v průměru u nás. V Acebu a okolí jsem udělal poměrně dost fotek, v jedné ze dvou místních hospod jsem se posilnil "empanadou", typickým galicijským jídlem a červeným vínem, pak jsem se osvěžil čerstvou vodou u studánky na návsi, kde jsem si samozřejmě také doplnil vodu na cestu. Na konci vesnice míjím u silnice nápadný stylový pomník německému cyklistovi, který se na zdejší strmé silnici zabil v srpnu 1987. Od rána bylo krásně, teplo a modrá obloha ale jak už to na horách bývá, počasí se dovede rychle změnit. Odpoledne se obloha během krátké doby pokryla souvislou šedou oblačností a nakonec došlo i na déšť s bouřkou. Pořád jsem si říkal, že to nebude tak hrozné ale nakonec jsem byl nucen vyndat pláštěnku, protože do nejbližší obce Molinaseca to byly podle průvodce ještě dva kilometry (mě to ale připadalo jako nejmíň čtyři). Molinaseca je malé a hezké, upravené podhorské městečko, kdyby nepršelo, asi bych zase hodně fotil. Vchází se do něj po kamenném mostě přes říčku Maruelo nad níž se tyčí kostel, hlavní ulice je lemovaná zdejšími typickými kamennými domy s dřevěnými verandami, oproti těm venkovským však bohatěji vyzdobenými. Na konci obce je albergue, ubytovna. Tam jsem se převlékl, dal jsem si čaj a posvačil jsem, než jsem se vydal na posledních několik kilometrů. Během posledního úseku mezi městy Molinaseca a Ponferrada téměř přestalo pršet. Stále jsem měl dost sil a cestou jsem postupně předešel asi tři nebo čtyři belhající se poutníky. Ubytovna v Ponferradě je vzorná, jedna z nejčistších a nejlepších na dosavadní cestě. Město samo o sobě má asi 60 tisíc obyvatel a je kulturním a průmyslovým centrem zdejšího kraje, zvaného El Bierzo.

Předchozí den

Cesta do Santiaga - úvodní stránka

Následující den