|
Ráno vyrážím kolem půl osmé a ještě než opouštím vesnici Hontanas, připojuje se ke mě španělský poutník Ramón a debatujeme o cestě za námi i před námi. Nasadili jsme za čerstvých sil nekřesťansky ostré tempo a zanedlouho jsme v deset kilometrů vzdáleném městečku, ve skutečnosti spíš vesnici, Castrojeriz. Tam nejprve jdeme do hospody, kde se nasnídáme, přičemž pro mne už jde o druhou snídani. První jsem měl v hostinci u Victorina, kde jsem přenocoval, zatímco Ramón, nocující v poutnickém refugiu, tu možnost neměl. Podle úsměvu a reakce číšníka v Castrojerizu, když viděl v mém Credencialu razítko z Victorinovy hospody, jsem pochopil, že pověst onoho svérázného hostinského zdaleka přesahuje rámec obce Hontanas. Ostatně Victorinova fotografie, jak svým nenapodobitelným způsobem konzumuje víno ze speciálního džbánku, je i v jednom vydání průvodce Cesty do Santiaga. Vrátím se tedy k té druhé hospodě, v Castroerizu. Tam byla na konci barového pultu klec pro korelu, ovšem ptáček v ní moc času netrávil. Téměř celou dobu našeho pobytu se procházel po stole mezi našimi hrnky s kávou a shazoval na zem sáčky s cukrem nebo ubrousky, které jsme byť jen na chvilku nechali bez dozoru. Protože Ramónova délka putování byla omezena délkou jeho dovolené, nechtěl příliš ztrácet čas, rozloučili jsme se a on se za dvacet minut vydal opět na cestu. Mezitím přišla moje od vidění známá Brazilka, konečně jsme se představili, jmenovala se Marcia a byla z vnitrozemského města Goianía. Dali jsme se do řeči (portugalsky trochu rozumím, zvláště té brazilské, trávil jsem v devadesátých letech v Brazílii během práce na lodi hodně času, ona zase celkem dobře rozuměla mojí španělštině) a cesta navzdory těžšímu terénu hezky utíkala. Z Castrojerizu jsme vyšli vstříc vysokému kopci a mne napadlo, jak je to vlastně míněno s tou kastilskou, údajně mírně zvlněnou krajinou. Včera to byl koncem etapy také samý kopec. Dnes jsem se ale cítil ve formě, tak mi to nevadilo. Na vrcholu Alto de Mostelares, kam jsem vystoupal o chvíli dřív, než Marcia, jsem se chtěl najíst ale sotva jsem vybalil jídlo, cítím za sebou nějaké funění, prudce se otočím a vidím asi metr za sebou velkého černého psa! Po prvním úleku mě napadlo, že bych si ho mohl udobřit, kdybych se s ním rozdělil o oběd, což se podařilo, to zřejmě bylo přesně to, co ode mne očekával. Během asi hodinového pobytu nahoře postupně přišli další čtyři poutníci a dva cyklisté. Také trochou přispěli psovi. Z malé náhorní plošiny na vrcholu Alto de Mostelares pozvolna sestupujeme na druhou stranu do nížiny, kde přicházíme k osaměle stojícímu mostu Puente Fitero. Řeka Pisuerga tekoucí pod ním je hranicí mezi kastilskými provinciemi Burgos a Palencia. Od mostu už je to nedaleko do vesnice Itero de la Vega, kde jsme v hospodě lehce posvačili, já jsem si dal také pivo, pak se vydáváme na poslední dnešní úsek, dlouhý něco přes osm kilometrů do městečka Boadilla del Camino. Tady je parádní nová ubytovna, Albergue En el Camino. Do jejího nádvoří se jde přímo z malého náměstíčka a v areálu je levná ale pěkná restaurace. |
|
|
|
|
úvodní stránka |
|