Úvod Před polednem 12.5.2000 odlétám na palubě letadla ČSA, jímž byl Boeing 737-400 reg. značky OK-DGM, do Madridu, kde se příliš nezdržuji, ostatně španělskou metropoli jsem již v minulosti navštívil vícekrát, proto odpoledne v šest hodin odjíždím z autobusového nádraží Estación Sur do Zaragozy, kde jsem dosud nikdy nebyl a chtěl jsem si město alespoň zhruba prohlédnout. Tam přijíždím po čtyřech hodinách, tedy poměrně pozdě a měl jsem obavy, zda ještě najdu za rozumné peníze nocleh. Chytil jsem se hned na druhý pokus v pensionu Venecia, skromný jednolůžkový pokoj s umyvadlem mě přišel na rozumných 1500 pesetas. Ráno 13.5.2000 opouštím pension a věnuji se procházce městem, momentálně poněkud postiženém záplavami, podrobněji mi zbývá čas viceméně pouze na prohlídku baziliky Nuestra Señora del Pilar. V poledne odjíždím vlakem Intercity do Pamplony, abych s rezervou stihl jediný autobus do Roncesvalles, místa, odkud se vydám na pěší pouť do Santiaga. 1. den putování Začátek putování jsem si naplánoval na neděli 14. května 2000. Den předtím odjíždím z Pamplony ve čtyři hodiny odpoledne autobusem do Roncesvalles, v blízkosti španělsko-francouzské hranice, šlo o jediný autobusový spoj toho dne. Naprostou většinu z asi dvaceti cestujících tvořili právě poutníci, podle batohů, holí a lastur (symbol Svatojakubské pouti) zavěšených na krku nebo na zavazadlech, byli snadno identifikovatelní. Více než čtyřicetikilometrová cesta zalesněnými kopci pyrenejského masivu byla nádherná, ovšem když jsem si uvědomil, že touto nekonečnou krajinou zítra půjdu pěšky, preventivně jsem začal pociťovat únavu :-) Roncesvalles je velmi pěkné místo, sestávající jen z několika do krajiny vkusně zakomponovaných, většinou kamenných staveb. Především je tu tzv. Colegiata, kde je muzeum, dva kostely a dvě restaurace. Po příchodu se poutníci zaregistrují a obdrží "Credencial del Peregrino", což je takový rozkládací průkaz, do kterého cestou poutník sbírá razítka v poutnických ubytovnách, případně i jiných objektech. Počet razítek není striktně určen, obvykle stačí tak jedno až tři za den, Credencial pak přináší různé výhody cestou a v Santiagu je po jeho předložení vydán stylový dekret o absolvování pouti, kterou je možno vykonat pěšky, na kole nebo dokonce na koni. Kromě Credencialu žádná další kontrola poctivosti dodržení pravidel není, je to ponecháno na svědomí každého poutníka. Poutnická ubytovna, nazývaná ve Španělsku albergue nebo refugio, zde připomíná spíše kasárna, cimru s asi dvaceti lůžky po dvou nad sebou s námi sdílejí vlaštovky, nejspíš hnízdící mezi stropním trámovím. Večer jsme všichni pozváni do kostela na mši, dostane se nám požehnání na cestu a poté se odebíráme do restaurace, kde po předložení Credencialu dostáváme cenově zvýhodněnou večeři, sestávající z těstovinové polévky, pstruha s hranolkama, zdejšího růžového vína a zmrzliny. U stolu se mnou sedí dva Španělé a také jedna poutnice až z Brazílie. To mne dost překvapilo ale jak jsem v následujících týdnech poznal, Brazilci bývají častými absolventy Cesty do Santiaga, u nich je tato pouť v poměrně širokém povědomí, více než ve většině evropských zemí. Já se obával, jestli nebudu jako cizinec tak trochu bílou vránou ale mé obavy se rozplynuly už v autobuse, kde jsem slyšel francouzštinu i angličtinu. Cizinci tvoří minimálně třetinu poutníků, možná více. V neděli, 14.5.2000 jsem si v půl osmé ráno dal v restauraci velkou bílou kávu a toasty s máslem a džemem, poté jsem vyrazil na cestu, podle poutnické příručky dlouhou 749,2 km. Po ránu bylo docela chladno ale jak se podle blankytně modrého nebe dalo očekávat, brzy se oteplilo. Vyšel jsem sám ale po několika kilometrech se ke mě připojil Španěl Ignacio a po chvíli ještě Francouzka Christine, která byla na cestě už 20 dní z jejího domova v Le Puy a samozřejmě má v úmyslu jít také až do Santiaga. To je na tuto na pohled křehkou drobnou ženu obdivuhodný výkon. Nějaký čas jsme šli všichni tři spolu, pak jsme se v pyrenejských lesních stezkách nějak poztráceli a znovu se sešli před městečkem Larrasoaña, kdy jsme měli v nohách 27 a půl kilometru a původně jsme tu chtěli přenocovat. Ještě několik postřehů z prvních sedmadvaceti kilometrů. Cesta je vedená převážně mimo asfaltové silnice, po lesních a polních cestách a stezkách různé kvality. První zastávku jsme udělali v obci Espinal, už asi po sedmi kilometrech. Pokračujeme přes Biscarretu, Lintzoain a potom, to už jsme se dočasně rozdělili, asi dvě hodiny nic, jen kopce a hluboké hvozdy. Cesty a stezky byly místy značně rozbahněné po nedávných deštích, že se někdy pro hustý okolní porost nedalo dělat nic jiného, než projít deseticentimetrovou vrstvou bahna. Když už to vypadalo, že jsem z nejhoršího venku a alespoň částečně jsem si očistil boty, narazil jsem na další bahnité úseky a tak se to opakovalo několikrát. Někde se dala použít víc než jedna cesta požadovaným směrem ale rozmočené byly všechny, tak to vyšlo nastejno. Poblíž města Larrasoaña jsem se postupně sešel s Christine a Ignaciem. V místním refugiu jsme se umyli, posvačili jsme a asi hodinku si odpočinuli a jelikož jsme se na to ještě cítili, pokračovali jsme dál, do Trinidad de Arre, kde se také nachází refugio. První den je člověk plný nadšení a elánu, tak mi těch 38 kilometrů v poměrně těžkém horském terénu přišlo celkem v pohodě. Únavu jsem cítil až ke konci a nepříjemné bylo spíš to, že jsem měl otlačená ramena od zhruba desetikilového batohu. Na to jsem si musel několik dní zvykat, pak už to ale člověku ani nepřijde. Refugio v Trinidad de Arre je takřka komfortní, nocleh je vzhledem ke kvalitě za rozumný poplatek 500 pesetas, a správce velmi ochotný a příjemný. A je tu zcela prázdno, z asi třiceti lůžek je obsazeno jen pět, kromě nás tří jen starší pár Američanů z Dallasu, kteří se dost divili, že jsme sem došli z Roncesvalles za jeden den. Asi v půl deváté jsme šli na večeři do nedaleké restaurace, kterou nám doporučil správce, jenž se zná s paní Lolou, velmi příjemnou vedoucí této restaurace. Po dobré večeři a víně jsme se, včetně amerického páru, kteří tam byli s námi, vrátili zpět asi v deset hodin.

Cesta do Santiaga - úvodní stránka

Následující den