Pravoslavný kostel obklopený temnými mračny.

První červencový týden jsem z větší části trávil na východním Slovensku a při té příležitosti jsem neodolal geografické blízkosti Ukrajiny abych se tam, pro začátek alespoň na jeden den nezajel podívat, zvláště když byla před několika lety pro občany Evropské unie z ukrajinské strany jednostranně zrušena vízová povinnost.

FOTOGALERIE 1 maršrutky a autobusy

FOTOGALERIE 2 autobusy všeho druhu

FOTOGALERIE 3 momentky nejen z dopravy

Ve čtvrtek, 5.7.2007 (z tohoto data jsou všechny snímky na stránce), jsem si přivstal, neboť jsem to měl na autobusové nádraží z košického hotelu Kosmalt asi čtvrt hodiny tramvají, abych tam byl s dostatečným předstihem před odjezdem v 7:40. Asi půl hodiny před odjezdem, když jsem dorazil na autobusové nádraží, u našeho stanoviště zatím nikdo nebyl, vyrazil jsem tedy na obchůzku areálu podívat se, co zajímavého se tam vyskytuje mezi zdejšími i přespolními autobusy.

Kolem půl osmé přijela taková stará Karosa LC 736, typicky po Slovensku modernizovaná dosazením nového čela à la Axer, vybavená za oknem cedulí "Košice - Užhorod". V té chvíli už na stanovišti č. 2 čekalo nejméně deset lidí a další stále přicházeli až nakonec náš autobus odjel přesně ve stanovený čas asi ze tří čtvrtin obsazený. Většinu osazenstva tvořili Slováci, jedoucí na Ukrajinu pouze nakupovat, hlavně do tamních tržišť, zhruba čtvrtina cestujících byli Ukrajinci a také překvapivě asi šest Čechů - tři mladí trempové a pár jednotlivců.

Košická společnost Eurobus v posledních letech slušně modernizuje flotilu svých autobusů a najdeme mezi nimi například celkem dost Renaultů Iliade nebo vysokomýtských Crosswayů, nicméně na linku do Užhorodu byl nasazen jistě jeden z nejhorších dálkových autobusů, kterým dopravce disponuje, zvláště interiér byl již velmi opotřebovaný. Jízdné jedním směrem stálo 150 Sk, někteří cestující měli jízdenky z předprodeje, ostatní, včetně mne, platili až u řidiče.

Ráno bylo zataženo, co chvíli se přehnala dešťová přeháňka a nevypadalo to moc slibně, nicméně později se počasí trochu umoudřilo po většinu dne pak bylo proměnlivé počasí s poměrně velkým podílem slunečního svitu. Cestou míjíme jednu vesnici za druhou a zajímavé bylo, kolik se v těch vesnicích, případně i mimo ně, nacházelo ruských tanků, obvykle vystavených na podstavci a vesměs byly dobře udržované. Přece jenom, Dukla není odsud až tak daleko.

Modernizovaná stará Karosa LC 736 před odjezdem z Košic.

První, spíše symbolická zastávka, neboť nikdo nenastoupil, byla asi po půlhodině jízdy na malinkém autobusovém nádraží v městečku Sečovce, další pak v Michalovcích, kde se snad až na jedno či dvě místa autobus zaplnil. Poté projíždíme velmi malé, avšak odnedávna okresní, městečko Sobrance a za dalších pár desítek minut jsme na hraničním přechodu Vyšné Nemecké. V té chvíli tu čeká tak okolo dvaceti aut a před námi dva autobusy, pravidelné linky z Michalovců a z Prešova, za námi pak po chvíli přijela stará fialovo-růžová Karosa LC 736, náležící Klubu českých turistů Hořovice. Ačkoli se autobusy odbavovaly odděleně od aut, celá procedura probíhala zoufale pomalu, zvláště na ukrajinské straně. Tam jsme vyplnili vstupní formulář, ten potom uniformovaná pracovnice vybrala spolu s našimi pasy a odešla do budovy. Asi za půl hodiny přišel její kolega a třetině z nás formulář vrátil, že je špatně nebo nedostatečně vyplněný, ačkoli šlo ve většině případů o zanedbatelné formality. Ti cestující, jenž tudy jezdí pravidelně za nákupy, pak ostatním poradili, jak přesně odpovědi do lejstra formulovat k uspokojení úředního šimla a čekali jsme další půlhodinu, než nám předali naše orazítkované pasy a pustili nás o dvacet metrů dál k celní kontrole. Tam jsme všichni vystoupili a vešli se svými zavazadly do budovy, kde však byl obsah zavazadla zkontrolován jen namátkově v několika případech, nicméně všem se opět, snad pro jistotu, podívali do pasů. Hraniční přechod jsme konečně opustili asi dvě hodiny po příjezdu.

Kousek za hraničním přechodem již projíždíme Užhorodem a asi po patnácti minutách přijíždíme na rušné hlavní autobusové nádraží, kde si nejdříve prohlížím interiér budovy s poněkud chaoticky uspořádanými odjezdy na nástěnném tablu. Pak opět vycházím ven, prohlížím si autobusy a celkový nádražní ruch, následně vytahuji fotoaparát a dělám první snímky, nejprve opatrně abych se přesvědčil, zda moje počínání nebude budit přílišnou pozornost přítomných nebo dokonce nějakých oficiálních orgánů. Když jsem se ujistil, že je moje činnost všem celkem lhostejná a nevěnují mi víc pozornosti, než jen krátký, zvídavý pohled, mohu v klidu, avšak pro jistotu obezřetně, pracovat.

Zatímco vozový park městských a regionálních autobusů je stále značně zaostalý, na dálkových linkách se situace v posledních letech viditelně zlepšila a vedle dovezených ojetin, mezi nimiž jsou i naše Karosy, zde najdeme moderní dálkové autobusy. Nicméně narozdíl od našich dopravců, na Ukrajině se nakupují ve většině případů vozidla levnějších čínských, ruských, případně tureckých značek.

K těm dopravcům, jenž si vytvořili na tamní poměry velice slušnou úroveň, patří Auto Lux, provozující síť dálkových vnitrostátních linek flotilou nápadně fialových autobusů turecké značky TEMSA.

Na snímku vidíme autobus TEMSA Safir, který odjede ve čtyři hodiny odpoledne na linku do Kijeva. Vedle stojí Karosa LC 736, dovezená jako ojetá z České republiky.

Regionální a kratší meziměstské linky bývají zpravidla obsluhovány zastaralými autobusy ukrajinské a ruské výroby, nicméně ani současná produkce linkových autobusů tamních značek příliš neoplývá moderními technickými vymoženostmi, hlavním kritériem výrobců je nabídnout místním dopravcům vozidla za pokud možno co nejnižší cenu.

Místní autobusy jsou ve srovnání s běžnými evropskými typy vesměs menší, často se jedná spíše o minibusy. Výrobců je zde několik, nejvíce jsou zastoupeny dvě značky. Domácí LAZ (Lvovké automobilové závody) a ruský PAZ (Pavlovský autobusový závod, dnes Pavlovo Bus) z Pavlova u Nižného Novgorodu. Na snímku vidíme starší model autobusu LAZ, přestavěný na plynový pohon.

Po nějaké čtvrthodince prohlídky a fotografování na autobusovém nádraží jdu na železniční nádraží, nacházející se téměř vedle. Na první pohled zaujme pěkná nová, architektonicky zdařilá budova a ještě více překvapí nádherný, téměř luxusní interiér, že se člověku ani nechce věřit, že je na Ukrajině.

Nicméně železniční provoz je tu slabý. U prvního nástupiště stála se značným předstihem přistavená souprava rychlíku "Zakarpatja" směřující do Kijeva, opodál pak odpočíval "Čmelák" české výroby a u druhého nástupiště dvojdílná elektrická lokomotiva. V nádražní budově se nachází malá pobočka banky se směnárnou, kde si vyměňuji dvacet dolarů na ukrajinské hřivny (vexláky na autobusáku jsem odmítl) a vydal jsem se na prohlídku města.

Od nádraží jsem se vydal po Prospektu Svobody k rušné křižovatce na náměstí Cyrila a Metoděje, jehož dominantou je nápadný pravoslavný chrám. Zatímco jsem se pohyboval v jeho okolí za účelem pořídit nějaké snímky, neuniklo mi při častém pokukování po tom, co kolem jezdí, že ty dva plynové autobusy, jež jsem vyfotil u nádraží, zdaleka nebyly jediné a že je tady tento alternativní pohon u autobusů poměrně rozšířený. Ovšem technické provedení je ve srovnání s českými Ekobusy poněkud primitivní a rozhrkané autobusy s odstávajícími plechy kvůli větrání motorového prostoru, s tlakovými nádobami s orezlými ventily, umístěnými na jednoduchém střešním nosiči rozhodně nebudily přílišnou důvěru.

Plynový pohon najdeme v Užhorodě především na autobusech obou zdejších nejrozšířenějších značek - LAZ a PAZ. Právě vůz značky PAZ vidíme na snímku, pořízeném na náměstí Cyrila a Metoděje.

Typickým dopravním prostředkem měst Ukrajiny, Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského Svazu jsou maršrutky. Jsou obsluhovány malými autobusy a mikrobusy a jejich princip spočívá v tom, že jezdí svou linku nikoli podle předem stanoveného jízdního řádu ale pouze podle momentální poptávky. Stručně řečeno, když se vůz dostatečně naplní, vyjede. Podobný způsob dopravy najdeme také například v Turecku, běžný je i Kolumbii a dalších latinskoamerických zemích.

Nejběžnějšími maršrutkami v Užhorodě jsou minibusy Gazelle, ruské automobilky GAZ. Snímek byl pořízen na hlavním stanovišti maršrutek ve starém městě v ulici Fedincja.

Asi po hodině a půl přecházím prostřední, nejmenší zdejší most přes řeku Už a dostávám se do historického středu města, žijícího, přinejmenším teď v letním období, čilým turistickým ruchem. Nejprve se doptávám na turistickou informační kancelář, kde si pak kupuji za 10 hřiven velmi užitečnou mapu města a pokračuji v prohlídce města, přičemž směřuji k místu, označeném na mapě piktogramem patrového dálkového autobusu. Z onoho místa se vyklubalo stanoviště maršrutek a o deset minut chůze dál jsem na místě, v mapě označeném stejným znakem, našel malé autobusové nádraží s několika linkovými autobusy.

Na snímku vidíme autobusy, parkující na neudržované odstavné ploše zmíněného malého autobusové nádraží nedaleko historického centra města.

Ve více než stotisícovém Užhorodě nenajdeme městské autobusy "klasické" koncepce a velikosti, vedle typických maršrutek je městská doprava provozována především minibusy domácích i zahraničních značek. Provoz na linkách je většinou dostatečné frekventovaný (samozřejmě bez pevného jízdního řádu), přesto bývají vzhledem k jejich kapacitě značně plné, čí spíše přeplněné. Velikost vozidel je nejspíš dána jak místními zvyklostmi, tak i skutečností, že klasický dvanáctimetrový vůz by se jen těžko proplétal hustým provozem klikatých ulic historického centra města, přes který mnoho linek vede.

Na snímku vidíme malý autobus, jehož typ neznám (pravděpodobně jedna z nových ruských či ukrajinských značek), jedoucí na lince č. 21 po Prospektu Svobody směrem k nádraží.

Maršrutky typu Gazelle se vyskytují nejen v klasické podobě. Výrobce vyšel vstříc provozovatelům tohoto způsobu hromadné dopravy modelem šitým na míru jejich potřebám. Ačkoli vozidlo vypadá na pohled poněkud neforemně a při prvním setkání vzbuzuje spíše rozpaky nebo záchvat smíchu, je velice praktické a navzdory "kapesní" velikosti v něm mohou cestující bez problémů vzpřímeně stát.

Snímek byl pořízen na stanovišti Maršrutek v ulici Fedincja.

Po procházce historickým středem města přicházím na ulici Šumna, lemovanou parkem, nebo spíš lesem a dostávám se k frekventovanému mostu, po němž se vracím na levý břeh řeky. Jdu pomalu, cestou si prohlížím vedlejší, venkovsky vypadající ulice a samozřejmě občas něco vyfotím a vracím se před nádraží, kde si dávám pivo. Několik dalších lahví piva různých značek jsem si pak v supermarketu koupil sebou k pozdějším degustačním účelům, neboť pivovarnictví a pivo (z hlediska kvalitativního, nikoli kvantitativního) také patří mezi moje hobby.

Složení vozového parku osobních automobilů je dnes na Ukrajině podobně rozmanité jako kdekoli jinde, má však svá specifika. Nevětší podíl zde stále mají zastaralé žigulíky a Lady případně jejich novější nástupci, ostatní ruské značky jsou k vidění také ale méně. Mezi novými dovezenými auty asi převládají korejské vozy, pokud jde o evropské značky, rozhodně se mezi nimi neztratí Škoda. Vedle běžných Felicií, Fabií a Octavií se občas vidí i Superb nebo dokonce Roomster. Často můžeme v ulicích města vidět i automobily prestižních německých značek a to nejen ve formě neudržovaných ojetin místních veksláků a rádoby snobů ale i nové modely zdejší horní společenské vrstvy. Velmi běžné jsou pak ojetiny rozmanitého stáří a technického stavu, zastoupeny jsou snad všechny evropské a asijské značky.

Vozový park nákladních automobilů je o poznání konzervativnější, než je tomu v případě osobních aut. Ačkoli se už ve městě poměrně zřídka setkáme s koňským povozem, jako na tomto snímku, příliš moderních nákladních automobilů člověk zatím nepotká, vyjímkou jsou pouze dálkoví dopravci a do určité míry lehká nákladní auta pro městský rozvoz. Nejběžnější značkou je ZIL, také další ruské náklaďáky  jsou běžně k vidění a pokud jde o evropská nákladní auta, ve většině případů jde o starší ojetiny. Narazil jsem nejednou i na starší nákladní vůz nebo dodávku s českými nápisy po původním provozovateli z ČR.

Odpoledne se postupně scházíme na autobusovém nádraží, neboť zhruba polovina osazenstva, která se mnou cestovala ranní linkou sem, se obtěžkaná výhodnými nákupy vrací tímto spojem zpět na Slovensko. Autobus tu celou dobu stál.

Asi čtvrt hodiny před odjezdem přichází řidič. Jediný, kdo z asi osmičlenné zde postávající skupinky nemá zpáteční jízdenku (tedy já - nevěděl jsem kdy se přesně vrátím), platí řidiči jízdné a on nás pouští do autobusu ještě zde, na odstavné ploše. Po chvíli najíždíme k nástupišti, kde nabíráme další cestující.

Před odjezdem ještě projde autobus ukrajinská pracovnice autobusového nádraží a všem, kdo nemají jízdenku zakoupenou v tamní pokladně, naúčtuje poplatek ve výši dvou hřiven (asi 10 Kč). Kdo kupoval jízdenku v pokladně na autobusáku, byla mu tato částka přičtena automaticky, jednalo se o něco jako například letištní poplatek na letištích, pokud jsem to dobře pochopil. Poté odjíždíme a po další, nyní už "jen" asi devadesátiminutové peripetii na hraničním přechodu, přijíždíme ve večerních hodinách zpět do Košic.