Nejčastěji jsem majáky vyhledával a fotografoval během své dlouholeté práci na moři ale když jsem na začátku roku 2000 uskutečnil sólový treking po středomořském pobřeží, věnoval jsem se, kromě poznávání jihošpanělských měst, venkova a svérázné krásy tamní typické středomořské přírody, také vyhledávání a fotografování majáků. A protože ke Španělsku mám dlouhodobě velmi kladný vztah a velice rád tam jezdím, a snímků tamních majáků mám poměrně hodně, věnuji jim samostatnou stránku své webové prezentace.

Titulní foto: Několik kilometrů východně od města Alicante se nachází maják Cabo de las Huertas, nevysoký ale zdaleka viditelný, obklopený porostem opuncií a dalších druhů zdejší subtropické flóry. Foto 29.2.2000.

Santander - V době od 18. do 28.7.1999 jsme stáli s lodí "Pendrecht" (spol. Van Ommeren) v severošpanělském přístavu Santander, hlavním městě provincie Kantábrie. Bylo krásné slunečné léto a celkem vzato šlo o jeden z mých nejlepších "pracovních" pobytů v rámci evropských přístavů. Byli jsme tam relativně dlouho, tak bylo dost času navštívit oba zdejší majáky (ten třetí - Isla Mouro, na nedalekém ostrůvku jsem si vyfotografoval alespoň z dálky). Na tomto snímku je menší ze dvou pevninských majáků v Santanderu, La Cerda, stojící na severním břehu vjezdu do přístavu. V tomto případě nejde o věž, lucerna je umístěna přímo na střeše strážního domku. Foto dne 23.7.1999

Druhý, mnohem významnější a zajímavější santanderský maják Cabo Mayor najdeme na poměrně vysokém, skalnatém pobřeží pár kilometrů severně od středu města. Jedná se velice elegantní, kamennou, 30 metrů vysokou věž, jejíž zdroj světla se nachází 89 metrů nad mořskou hladinou. Snadno se na místo dopravíte autobusem městské dopravy ale ani pěší tůra by neměla být pro průměrného chodce ničím obtížným. V každém případě se vám z teras pod majákem naskytne nádherný pohled na členité, skalnaté pobřeží, strmě padající do neklidných zpěněných vod Biskajského zálivu a zvláště ti, kdo šli pěšky, se mohou za odměnu v přilehlé restauraci se zahrádkou osvěžit pivem značky Mahón, které mezi běžnými španělskými značkami piva patří k těm nadprůměrným. Foto dne 25.7.1999

Torre de Hércules (Herkulova věž) je nejstarším zachovalým majákem pravděpodobně nejen ve Španělsku. Historie této nezaměnitelné, mnohokrát však přestavované a opravované věže sahá až do 12. století. Nachází se na malé vyvýšenině na okraji galicijského města La Coruña, tam, kde Biskajský záliv přechází v Atlantský oceán. Věž sama dosahuje výše 49 metrů a vezmeme-li v úvahu onu vyvýšeninu na níž spočívá, nabídne nám po zdolání starobylého schodiště (a zaplacení vstupného) nádherný rozhled z výšky okolo sta metrů. V ceně je zahrnuta také prohlídka starobylých podzemních prostor nacházejících se pod věží a výlet si můžete zpříjemnit jízdou historickou tramvají, jejíž konečná s točnou je nedaleko od majáku. Foto dne 6.2.1999. Po prohlídce majáku a krátké jízdě starou tramvají můžete v některé z mnoha restaurací ochutnat něco z bohatého výběru mořských specialit. Věhlasné jsou zdejší chobotnice nebo různé druhy mlžů, a zapíjet je můžete buď výborným pivem Estrella Galicia nebo stejně dobrým galicijským vínem. Ale jste-li již v Galicii, v každém případě navštivte nedaleké Santiago de Compostella, jedno z nejhezčích měst ve Španělsku.

Málaga je krásné andaluzské přímořské, těžkým, sladkým vínem proslavené město, které jsem si vybral jako výchozí bod při jednom ze svých putování po španělském jihu začátkem roku 1998. Obvykle jsem jezdil do Španělska mimo sezónu, kdy je zde málo turistů, větší klid a mnohem příjemnější klima než ve stejné době u nás, zvlášť když rád chodím po kraji pěšky. A také letenky se dají sehnat poměrně lacino, v tomto případě byla nejlepší volba paradoxně ta nejdelší, se společností British Airways z Prahy přes Londýn do Málagy (ta cenová výhodnost byla sice poněkud eliminována nutností přemístit se v Londýně za ne zrovna malý peníz z Heathrow na Gatwick, ale zase jsem si v Londýně docela přišel na své pokud jde o fotografování letadel). Tento maják se nachází u přístavu na Dique del Este, téměř přímo ve městě. 20.1.1998

Chipiona je malé, vcelku nenápadné ospalé městečko v provincii Cádiz, jen v létě se pravidelně zaplní rekreanty jeho nevelké, Atlantským oceánem omývané pláže. Kromě toho, že se zde narodila jedna z nejuznávanějších španělských zpěvaček současnosti, Rocío Jurado, má Chipiona jedno prvenství a to nejvyšší maják ve Španělsku. Tato 62 metrů vysoká kulatá věž nazvaná podle výběžku pevniny na které se nachází Punta del Perro je zdaleka viditelnou dominantou města a přestože mě docela mrzelo, že (alespoň v té době) nebyla možná návštěva, den strávený v Chipioně procházením se, focením, rozjímáním a ochutnáváním místních druhů "jerez" (sherry), podobně jako předtím v Cádizu, stál rozhodně za to. Tento snímek ukazuje maják z pohledu od severozápadu, z promenády lemující zdejší pláž. Bylo krátce po dešťové přeháňce, téměř prázdná promenáda a přilehlé ulice s kavárnami a bary se zahrádkami navozovaly působivou, trochu až impresionistickou atmosféru. 26.1.1998

Další vysoký zděný maják vzhledově podobný předchozímu, najdeme asi 15 kilometrů od města Cartagena, v provincii Murcia, na západním okraji rekreační oblasti Mar Menor. 51 metrů vysoká věž majáku Cabo de Palos spočívá na skalnatém pobřeží stejnojmenného mysu, poněkud stranou od silnice a pro nejlepší snímky je nutné trochu lezení po okolních skaliskách. Maják není bohužel přístupný veřejnosti. Foto 27.2.2000.

Musím se zmínit ještě o jedné věci. V Cartageně jsem si koupil turistickou mapu okolí a našel na ní zakreslený nějaký maják, o kterém jsem nevěděl, nedaleko, východně od města. Tak jsem se tam jednoho dne vydal a po asi dvou hodinách chůze jsem na místě našel pouze vegetací zarostlé kruhové základy. Pouze jsem tedy místo zdokumentoval a stejnou pustinou, podél nějakých ruin se vrátil zpět do města abych v první hospodě, kterou jsem po návratu uviděl, konečně zahnal žízeň. Ten maják tam už nestojí pěknou řadu let a na asi rok staré mapě byl stále zakreslený.

Pouze asi deset kilometrů od majáku Cabo de Palos, na konci kosy La Manga, která téměř odděluje "Malé" moře Mar Menor od moře velkého, Středozemního se nachází další maják, který stojí za pozornost - El Estacio. Jedná se o moderní železobetonovou, 29 metrů vysokou, černobíle pruhovanou věž se dvěma galeriemi. La Manga je letovisko táhnoucí se podél celé délky zmíněné několikakilometrové kosy. Zkrátka nekonečné řady hotelů, restaurací a zábavních podniků, prostě čistý turistický průmysl, nicméně mimo turistickou sezónu, kdy tam nebylo tak přelidněno to bylo docela příjemné místo k odpočinku. Já jsem, ovšem preferoval bydlení v historické Cartageně, přestože jsem se se svým pobytem zde trefil do období velkých rekonstrukcí a značná část městského centra byla staveništěm. Ještě pokud jde o majáky, jeden takový čněl přímo z budovy autobusového nádraží. Záhy jsem zjistil, že jde jen o hodinovou věž ve formě majáku. Snímek je opět ze dne 27.2.2000.

Několik desítek kilometrů východně od Alicante se nachází malé, sympatické, přímořské městečko Altea, kam se ze zmíněného Alicante snadno dostaneme jak autobusem, tak vláčkem úzkorozchodné dráhy po krásné trati povětšinou lemující pobřeží. Maják se nachází na skalnatém pobřeží několik kilometrů od města a nejste-li motorizováni, je třeba tam dojít pěšky. To ostatně doporučuji, neboť již cestou po skoro opuštěné klikaté silničce se vám několikrát naskytne nádherný pohled na zátoku s městem, na strmé útesy pod sebou a později vyhlídka na širé moře téměř z ptačí perspektivy. Areál kolem majáku včetně okolních skal je sice oplocen, nicméně plot byl na několika místech značně poškozený a nebyl žádný problém se na útesy dostat a udělat dost zajímavých snímků. Je ale skutečně nutná velká obezřetnost, nacházíte se ve výšce okolo sta metrů nad mořem a skály nesou značné stopy eroze. Maják je nevysoký, v podstatě jde o lucernu na střeše budovy, provoz je automatický, napájení je zčásti řešeno slunečními kolektory. Výška lucerny nad hladinou je slušných 112 metrů. Ještě pro zajímavost, v pravém horním rohu snímku je v mlhavé dáli vidět skála u městečka Calpe, která  jako by téměř z oka vypadla té známé gibraltarské. Tato je však pro běžného turistu, pokud není zkušený horolezec, prakticky nedostupná. 1.3.2000

Dne 2.3.2000 jsem navštívil dva majáky nacházející se v okolí města Jávea, vzdáleny od sebe nějakých 12 až 15 kilometrů. Vyrazil jsem opět z Alicante, kde jsem byl na pár dní ubytován ve skromném ale levném hostalu pár minut chůze od moře i od středu města. Jel jsem autobusem, což znamenalo nejdříve se dostat na autobusové nádraží a jelikož jsem nespěchal, jel jsem městskou dopravou. Linky přes město jsou neprakticky klikaté, autobusy se stále prodírají zácpami, dlouho stojí na semaforech a jen málokdy je to v rámci středu města rychlejší způsob přemisťování než chůze. Ale když už jsem měl koupený bonobus (zlevněný lístek na 10 jízd), tak jsem ho využíval a pouze když jsem opravdu spěchal, šel jsem pěšky.

Po hodině jízdy do Jávey jsem se nejprve lehce občerstvil a zásobil se balenou vodou na zhruba půldenní treking a vyrazil ke vzdálenějšímu ale věhlasnějšímu majáku Cabo de la Nao. Bohužel, cesta nevedla po romantických skaliskách podél moře, jak se podle mapy zdálo. Tedy v podstatě vedla ale byla to celou cestu strohá, vyasfaltovaná silnice lemovaná honosnými vilami převážně zahraniční společenské smetánky, obklopenými zelení a soukromými pozemky, takže první výhled na moře se mi naskytl vlastně až u majáku. Ještě, že u něj byla alespoň hospoda, protože sem nejede (přinejmenším mimo sezónu) autobus a musel jsem tedy absolvovat dvouhodinovou tůru zpět do města, pro změnu po jiné ale podobné cestě. Ta již nebyla bezprostředně u moře, tak byla lemována podstatně skromnějšími příbytky britských a německých důchodců, španělštinu jsem tu téměř nezaslechl.
Maják Cabo de la Nao ale za návštěvu rozhodně stojí. Řadí se mezi majáky s nejintenzivnějším světelným zdrojem, jeho světlo ve výšce 122 metrů nad mořem je, podle počasí, viditelné do vzdálenosti více než dvaceti námořních mil a svítí proto jen ve vymezeném sektoru na volné moře, část lucerny otočená k pevnině je zastíněna. Osmiboká zděná věž je umístěna na skalnatém výběžku stejnojmenného mysu a je pro veřejnost nepřístupná.

Ještě téhož odpoledne, 2.3.2000, jsem vyšplhal na nedalekou skálu nalevo od města, kde se nachází druhý ze zdejších majáků, Cabo de San Antonio. Je přístupný buď po silnici nebo strmou, klikatou stezkou po skalní stěně začínající dole u sportovního přístavu. Výstup se dá zvládnout za slabou půlhodinku. Místní šílenci na skálu vybíhají a ti ještě šílenější běhají i ve směru dolů.

Maják San Antonio je 17 metrů vysoká, kulatá věž se dvěma galeriemi, umístěná uprostřed nízké přízemní budovy na uzavřeném zdí a plotem obehnaném pozemku, nicméně skrz mříže vstupní brány lze snadno fotografovat a decentně "překážející" stromy snímky spíše vhodně doplňují. Lucerna je v nadmořské výšce úctyhodných 175 metrů. Strávil jsem nahoře ještě nějakou chvíli a poté, co jsem se dole  najedl v hospodě a naposledy se prošel večerním městem, dorazil jsem s předstihem na autobusovou zastávku, praštil s batohem a vyčkával na  autobus, který však v daný čas, ani deset ani patnáct minut poté nedorazil. Jednalo se o dálkový spoj z Valencie do Alicante a navíc ten den o poslední spoj do Alicante vůbec. Čekali jsme tam asi čtyři, jeden to, myslím, po chvíli vzdal, každou chvíli někdo z nás utrousil nějakou poznámku k nastalé situaci a já uvažoval co teď. Průser byl v tom, že jsem si ráno zapomněl pas v Alicante a bez něj bych se těžko mohl pokoušet hledat nocleh v nějakém zdejším ubytovacím zařízení. Když jsem tak přemítal, ve kterém z městských parků tuto noc složím hlavu, autobus s asi čtyřicetiminutovým zpožděním a s lehce pomuchlaným předním nárazníkem přijel. Měl prý cestou drobnou nehodu.

Gibraltar. Tento maják ač není přímo španělský, spadá mezi ně alespoň geograficky. Jeden z nejznámějších evropských majáků, Punta de Europa nebo Europe Point (někdy dokonce nazývaný Africa Point) je moderní bílá, červeným tlustým vodorovným pruhem ozdobená, kulatá, 19 metrů vysoká věž s jednou galerií, stojící poblíž jižního cípu Gibraltarského poloostrova a svým silným, červeným světlem bdí nad bezpečností provozu v úžině dělící Středozemní moře od Atlaniku. Byl jsem během své práce na lodi v Gibraltaru několikrát, v dubnu roku 1994 jsem tam dokonce nastupoval na loď "Lipno" a v lednu 1998 jsem tam strávil dva dny soukromě při jedné ze svých cest po Španělsku. Právě z této cesty, konkrétně z 22.1.1998, je zde uvedený snímek. Ubytoval jsem se z úsporných důvodů ve městě La Línea, ležícím bezprostředně za hraniční čarou, v příjemném, rodinném pensionu Rosa a do čtvrt hodiny chůze vzdáleného Gibraltaru jsem docházel (hraniční přechod je pro bezvízové turisty formalitou). Město a celý tento "ministáteček" má neopakovatelnou atmosféru. Je to trochu Anglie, trochu Španělsko ale trochu rovněž Orient. Arabské obyvatelstvo tvoří značné procento obyvatelstva a v polovině devadesátých let tu, právě kousek od majáku dokonce vyrostla mešita, za finančního přispění saúdsko-arabské královské rodiny. Největší atrakcí je rozhodně skála s krásným rozhledem a s populárními opicemi - makaky a jako letecký fanda jsem si přišel na své i pokud jde o zdejší letiště. Ale o tom časem zase jinde.