|
Dnešek byl podobný včerejšku. Ráno vycházím do mlhy, která nad krajinou vydržela téměř do poledne. Opět jsem prošel pár zdejších vesnic, kde si člověk připadá jako v dávné minulosti. V té souvislosti je třeba se zmínit, že ve vesnicích a často také na cestách mezi nimi se vyskytuje mnoho psů, převládají vlčáci a jim podobní. Nesetkal jsem se ale z jejich strany s nějakou agresivitou, velcí psi jsou obvykle neteční nebo mírně zvědaví, jen někteří psi, a to jsou obvykle ti malí voříšci, vyzývavě štěkají. Nedovolí si však víc, možná už vědí, na co všechno by se dala použít poutnická hůl. To příjemnější, s čím se poutník v Galicii setká, je krásná, divoká příroda. Už ani nevím, kdy jsem viděl tak člověkem nedotčené lesy, rozmanité stromy a rostlinstvo, čisté potůčky a spousty pestrých květů. Ve vesnicích člověku padne do oka další z tradičních symbolů Galicie, tzv. hórreos. Jsou to nápadné, drobné stavby z kamene a dřeva, jenž slouží k uchovávání obilí nebo krmiva přes zimu. Najdeme je poblíž mnoha obytných domů a drobných zemědělských usedlostí a jsou konstruované tak, aby se do nich ze země nedostali hlodavci. Nahoře často bývají opatřeny křížem, který býval dosazen jako ochrana před blesky a jinými přírodními živly, dodnes je kříž obvykle zachováván jako tradice. Mlha se rozplynula asi okolo jedenácté a zanedlouho přicházím do města Portomarín, ještě předtím ale přecházím most přes přehradní nádrž Belesar na řece Miño. Vyvýšenému středu Portomarínu dominuje kostel, založený ve 12. století řádem sv. Jana z Jeruzaléma. Kostel byl původně pod kopcem a před napuštěním přehradní nádrže byl kámen po kameni rozebrán a znovu sestaven na kopci ve městě. V Portomarínu jsem pobyl asi hodinu nebo o něco déle a pokračuji směrem na Gonzar. To už bylo velmi teplo, modrá obloha a cesta mezi lesy a poli hezky ubíhala. V Gonzaru, vesnici, ležící u nějaké okresní silnice, se ubytovávám v malém poutnickém domě, podobném tomu včerejšímu a jdu se odpoledne projít po vsi. Je to opět typická vesnice s jednoduchými kamennými domy, všude krávy, bláto a prach. U prašné silnice vedle ubytovny je příležitostně otevřený hostinec, po zazvonění přijde hosty obsloužit paní, která proto musela na chvíli zanechat své práce ve stáji nebo na dvorku u slepic. Po večerech ale prý hospoda funguje normálně. Bydlí nás tady dnes jen několik, já se dlouho do noci bavím se třemi sympatickými Španělkami z Madridu. Dnes jsem překonal strategický bod 100 km do cíle, tak už mi to připadá, jako by Santiago bylo za rohem.
|
|
|
úvodní stránka |
|