|
Již od včerejška mám oteklou nohu nad kotníkem a do rána jsem se jen částečně dal dohromady, proto jsem měl ráno z dnešního putování trochu obavy. Nejbližší tři ubytovny byly od sebe vzdáleny po dvanácti kilometrech, tedy 12, 24 nebo 36 km od Redecilly. O té třetí možnosti jsem raději vzhledem ke stavu dolních končetin ani moc neuvažoval. Vyrazil jsem už v sedm hodin, po dvanácti kilometrech chůze pozvolným rekreačním tempem mlhavým ránem za drobného mrholení přicházím do města Belorado, kde jsem posnídal na náměstí v jediném podniku, který byl v neděli dopoledne otevřený, v baru Kaiz. Následně mám v úmyslu zastavit se v refugiu na krátký odpočinek, ovšem za chvíli na konci města po nahlédnutí do průvodce zjišťuji, že jsem ho už asi o kilometr přešel. Vracet se mi nechtělo, jdu dál. Stále mrholí a cesta ponurou mlhavou podhorskou krajinou není příliš záživná, jsem rád když po dalších dvanácti kilometrech přicházím do obce Villafranca-Montes de Oca. Nejdříve jsem si v malém obchodě koupil bagetu se sýrem a šel jsem do refugia, jenž vypadalo opravdu velmi stroze, spartánsky, jak jsem o něm četl. V blízké hospodě jsem si dal kafe a rozhodl se pokračovat dál, už mě tolik nebolela ta levá noha a cítil jsem se na třetích dvanáct kilometrů připravený. Ovšem hory Montes de Oca, které se bezprostředně za kostelem ve Villafrance zvedají, fakt stály za to (nechci říct za co). Byla mlha, vřesem a křovím lemovaná cesta vedla převážně lesem, stromy porostlé mechem a lišejníkem mnohdy vypadaly v mlze bizardně jako by to všechno bylo z nějakého strašidelného pohádkového lesa. Příkrý, kopcovitý terén, občas bláto, ponuré deštivé počasí, to všechno by dalo zabrat i na začátku dne takže po předchozích 24 kilometrech mě těch posledních dvanáct značně vyčerpávalo. Celý den jsem nepotkal jiného poutníka a na náladě mi nepřidalo ani to, že podle průvodce tady v minulosti hojně žili vlci a dodnes se prý v kraji vzácně vyskytují. S nastraženýma očima i ušima jsem sledoval okolní les, zpozorněl jsem při každém sebemenším šelestu, nicméně žádného vlka jsem neviděl. Po vzoru dávných poutníků jsem depresivní náladu a stupňující se tělesnou únavu eliminoval improvizovanou soustředěnou modlitbou a nutno uznat, že se to dařilo překvapivě dobře. Jak jsem se tak oddával pozitivním myšlenkám, přestaly mne bolet nohy a šlo se mi nějaký čas až nezvykle lehce. Až posledních pár kilometrů se opět začala nepříjemně ozývat levá noha a došel jsem s vypětím všech sil, ovšem psychicky stále v pohodě. Teď, když píšu do sešitu tyto zápisky, ležím už pohodlně na posteli v ubytovně v klášteře San Juan de Ortega. Ač je klášter postavený uprostřed lesů, vede k němu dnes silnice a zdejší hospoda je tak využívána nejen poutníky ale také pohodlnými výletníky, kteří si sem mohou zajet autem. Až tohle dopíšu, už se stmívá, ikdyž ono je dnes šero skoro celý den, zajdu si do té hospody na večeři a na pivo. To pivo jsem si cestou slíbil a já sliby dodržuju :-). Tak ještě pokračuju v psaní večer po návratu z hospody, kde jsem si popovídal s několika německými a belgickými poutníky, vydatně jsem se navečeřel a pokud jde o ten slib, ten jsem splnil na 200%. Zítra mě čeká 28 km do Burgosu. To město už znám, byl jsem tam před pár lety ovšem teď ho poznám z pohledu svatojakubského poutníka. Dnes, v těch mlhavých temných lesích téměř bez známek civilizace jsem si představoval, že tak asi většinu cesty putovali poutníci před mnoha staletími. No, neměli to kluci rozhodně lehké. |
|
|
úvodní stránka |
|