Majáky celého světa

Moje druhá a zatím poslední návštěva Austrálie se uskutečnila v listopadu roku 1997 a šlo o malé přístavní město Bunbury v Západní Austrálii, jižně od Perthu. Bylo to, jako v případě výše popsaného polského majáku, s lodí "Labe" a nakládal se tam nějaký speciální písek který jsme odtamtud vezli do Španělska, to byla pak docela dlouhá štreka, asi čtyři týdny. Bunbury bylo moc sympatické malé město tak trochu "westernového" stylu se dvěma krásnými kostely, jedním starším ve viktoriánském stylu a druhým moderním, kamenným z roku 1962, zasvěceným svatému Bonifácovi. Většinu dní jsem se odpoledne, mezi prací, obvykle od jedné do čtyř hodin byl projít, nebo projet na kole jak po městě tak po nejbližším okolí. Dvakrát jsem zavítal po písčitém kopcovitém pobřeží k nedalekému tak půl hodiny chůze vzdálenému majáku, tyčícímu se nad zátokou Koombana Bay. Jde o železnou, poměrně úzkou, 15 metrů vysokou věž ozdobenou nápadným šachovnicovým, černobílým nátěrem. Světlo majáku se nachází 43 metrů nad mořskou hladinou. Nejen v den fotografování tohoto snímku, 13.11.1997 ale každý den našeho pětidenního pobytu zde, jsem vycházku zakončil pintou výborného Guinnesse v hospodě krásného stylového hotýlku Rose ve středu města. A pokaždé jsem si dal opravdu jen to jedno pivo přestože pokušení bylo vždy velké, ale měl jsem to vypočítané tak abych byl v pravý čas (ve čtyři) zpět v práci na lodi.

Jedním z evropských měst, které mi nejvíce přirostly k srdci je lotyšská metropole Riga a vlastně i celé Lotyšsko. Byl jsem tam třikrát a v roce 1999 jsem strávil v Rize asi měsíc. Tehdy jsme tam byli na suchém doku s lodí "Pendrecht", práce trvaly něco přes tři týdny a poté jsme zde ještě přibližně týden nakládali surové železo pro Španělsko. Loděnice se nacházejí poměrně daleko, nějakých sedm osm kilometrů od středu města, nicméně je tam frekventované spojení autobusem z přilehlého sídliště nebo vlakem ze zdejšího nádraží Ziemelblāzma na příměstské trati Vecaki - Riga. A během zdejšího dlouhého pobytu bylo příležitostí k návštěvě dost, stejně jako k občasným výletům do blízkého i vzdálenějšího okolí jako je město Jelgava nebo nedaleko od Rigy situované svérázné přímořské letovisko Jurmala. O těchto výletech připravuji více pro oddíl "vlaky".
Pokud jde o zdejší maják Daugavgrīva najdeme ho v místě kde se Rigou protékající řeka Daugava vlévá do Rižského zálivu na prodlouženém výběžku levého, severního břehu řeky. Toto je jeden ze snímků, které jsem udělal z paluby naší lodě 16.6.1999 během našeho příjezdu. Černo-bíle pruhovaná betonová věž je vysoká 36 metrů, dvě galerie, stejně jako střecha lucerny jsou červené.

Tento mohutný, železný, červeně natřený, 43 metrů vysoký maják se nachází na malém kopečku v areálu přístavu Ijmuiden, kde začíná plavebními komorami od moře oddělený průplav do Amsterdamu. Naše část přístavu byla na pravém, východním břehu průplavu, zatímco město i maják na levém a pokud člověk nechtěl složitě kličkovat mezi plavebními komorami bylo jednodušší použít nedaleký přívoz, který převážel nejen auta za poplatek ale i chodce a cyklisty zdarma. Tento maják je jedním ze dvojice. O pár set metrů blíže k moři je druhý konstrukčně velmi podobný ale jen zhruba poloviční co se týká výšky. Po většinu času našeho pobytu bylo velmi teplo a slunečno a téměř denně jsem někam vyjížděl na kole, jednou až do patnáct kilometrů vzdáleného Haarlemu, kde jsem se, naštěstí bez úhony, srazil s nepozornou holkou na skútru. No, vlastně to byla tak trochu i moje vina. A cestou tam jsem se zastavil u krásného fungujícího větrného mlýna. V Ijmuidenu jsem byl  ve svém živlu i pokud jde o letadla, která nám létala nad hlavami velice nízko ve směru na blízké letiště Schiphol.
Snímek tohoto majáku je ze dne 11.9.1999.

Francouzské město Dunkerque ležící na východním konci průlivu La Manche, nedaleko hranic s Belgií, jsem navštívil mnohokrát. Přístav, tedy ta část přístavu, kterou jsme obvykle navštěvovali s lodí se nachází několik kilometrů od města ale nebyl problém jet na kole nebo každý večer mikrobusem zdejšího Seamen's Centra. Tyto námořnické kluby fungují pod patronací různých, nejčastěji církevních organizací v mnoha přístavech celého světa a nabízejí posádkám lodí ve svých centrech různé služby, jako telefonování nebo prodej telefonních karet, poštovní služby, občerstvení (někde jen kávu a nealko, jinde i pivo), diskontní prodej oblečení, případně i sportovní aktivity, přinejmenším stolní tenis a poslední dobou se stává samozřejmostí internet. Doprava je až na vyjímky zdarma, očekává se však dobrovolný příspěvek, obvykle jeden dolar na osobu. V některých přístavech, zvláště amerických, je možné domluvit dopravu do některého nákupního centra nebo na turisticky atraktivní místa ve městě a okolí. Jeden z nejlepších Seamen's Clubů je v Houstonu v Texasu. Tam jsou kulečníky, video, bar s několika druhy piva, velká knihovna a množství časopisů, které si námořník může za drobný dobrovolný poplatek odnést na loď. A rovněž v Dunkerque je tento klub velmi sympatický a užitečný, i zde je k dispozici pivo i víno za rozumnou cenu. A je to zde navíc téměř ve městě, což umožňuje posezení u skleničky spojit s procházkou městem. Je zde rozhodně co vidět a svůj půvab má město i večer. 
Pokud jde o majáky, ten hlavní v Dunkerque se nachází poblíž města v přístavní části určené menším lodím a jedná se kulatou, betonovou, napůl bílo-černou věž. Architektonicky zajímavější je maják na západním molu u vjezdu do přístavu, který loď mine ještě před vplutím do plavební komory, oddělující přístavní bazén od volného moře. Snímek této zajímavé stavby z červených cihel s neobvyklými stavebními prvky je ze dne 18.9.1999.

Alžír - světla u vjezdu do přístavu. 10.1.2000

Egyptské přístavní město Port Said, nacházející se v místě, kde severní konec Suezského průplavu ústí do Středozemního moře a je výchozím bodem pro všechny lodě hodlající průplav použít. Přes den se sem lodě sjíždějí, vyřizují nezbytné formality, případně ještě doplňují palivo nebo potraviny aby se během noci v konvoji podle daného pořadí vydaly na cestu směrem k Rudému moři.

Příjezd do Port Saidu bývá ve srovnání s ostatními přístavy poněkud svérázný. Pár mil před přístavem, jak je to obvyklé jinde, dorazí na rychlém člunu lodivod a bójemi vytyčenou trasou přijíždíme do přístavu. V naprosté většině přístavů pak následuje celní odbava a vyřízení imigračních formalit (kontrola dokladů členů posádky) a teprve potom je povolen pohyb osob z lodi na břeh a opačně.

Port Said, Egypt. 14.11.2001

Zde však dochází okamžitě po příjezdu ke "zteči" lodi místními trhovci a drobnými obchodníky, kteří okamžitě nahazují lana, šplhají na palubu a vytahují ze svých bárek rance se suvenýry, oblečením, rukodělnými výrobky, "zaručeně pravými" papyrusovými obrázky a v posledních letech také spoustou podřadné čínské elektroniky. Během krátké chvíle se za tichého souhlasu místních oficiálních orgánů mění paluba lodi a někdy, podle benevolence kapitána, i část vnitřních prostorů na jedno velké orientální tržiště. Poprvé to člověka nadchne a zvědavost mu nedá aby se nepodíval zblízka ale trhovci jsou velice obchoduchtiví a sebemenší zájem kolemjdoucího je okamžitě rozdmýcháván předváděním zboží a jeho vychvalováním v superlativech, snižováním ceny a mnohdy je člověk doslova fyzicky zadržován aby alespoň něco koupil. Licitováním se dá na začátku značně nadsazená cena výrazně snížit ale mezi známé triky patří "nemám nazpátek" a když už mu jeden dá například desetidolarovou bankovku a koupil pár triček celkem třeba za šest, je nucen vybrat si něco rovněž za zbývající peníze. Poukazování na to, že kamarád u něho před chvílí platil drobnými se obvykle míjí účinkem, "obchodník" je prý už dávno směnil. Výhodné bývají nákupy na poslední chvíli, než jsou trhovci nuceni opustit loď.

Majáky jsou v Port Saidu dva. Jeden modernější, jehož světlo vítá připlouvající lodě mnoho mil předem, se nachází na severozápadním konci města, druhý, již deaktivovaný (na snímku z 14.11.2001) stojí ve městě přímo u průplavu. Jeho osmiboká věž má pískově žlutý nátěr, typický pro mnoho zdejších budov, pouze tři severní strany osmihranu nesou černo-bílé zbarvení. Lucerna je stříbrná, obklopená několika anténami a je z větší části zaslepená. V době aktivity byla otevřena pouze severním směrem, stejně jako je tomu u zdejšího nového majáku.

A ještě zajímavost na závěr. Port Said nemá ani jeden most. Ačkoli je i východní břeh průplavu naproti městu dost obydlený veškerá doprava od osob až po nákladní auta se uskutečňuje přívozy, kterých je tu několik a další jsou podle potřeby podél průplavu. Ještě donedávna nebyl přes průplav vůbec žádný most, přestože se desítky let stále plánovala jeho stavba. První a na dlouho zřejmě jediný byl dokončen asi měsíc před mojí poslední plavbou průplavem, v říjnu 2001 u města Al Qantara. Slouží především dálkové dopravě, protože kvůli jeho značné výšce nad hladinou pro bezpečné podplutí velkými loděmi (asi 60 metrů) a z toho důvodu i velmi dlouhými nájezdy je pro místní praktičtější přívoz.

V době okolo Vánoc roku 2001 jsme strávili s lodí "Dover Castle" něco přes týden v Mosambiku, v přístavu Beira, kde se nakládaly velké mramorové kvádry určené pro Evropu. Nakládka by za běžného tempa práce trvala maximálně pár dní, navíc šlo jen asi o polovinu nákladu, druhá část na nás čekala v Durbanu. Ale Vánoce způsobily značně sníženou pracovní výkonnost v přístavu, několik dní nepracovali vůbec, tak se náš zdejší pobyt k radosti posádky příjemně protáhl a v klidu jsme si oslavili svátky.
Město Beira je, podobně jako celý Mosambik vcelku zaostalé (mohu-li srovnávat s také ex-portugalskou Angolou, Mosambik je přece jen o trochu lepší) přesto většina lidí působí celkem pohodově a jsou sympatičtější než ve velkoměstech podobně chudých zemí. Civilizaci tu připomínal především velký, klimatizovaný supermarket (jediný ve městě), moderní japonské terénní pickupy a auta horní společenské vrstvy nebo vysokých úředníků a nám Čechům sympatická, všudypřítomnost levného a dobrého piva. Pití piva je tu snad národní zábava číslo jedna a pouliční stánky, nálevny a hospody všech úrovní jsou doslova všude. Nejběžnější a velmi levná byla místní značka Manica, sotva průměrné pivo (stačilo na zahnání žízně) konzumované širokou veřejností v pouličních stáncích, na plážích a v lidových nálevnách. Podobné bylo pivo s názvem 2M. O něco dražší ale stále velmi levné (tak dvě za amer. dolar) byly Castle (původem z Jižní Afriky, zde vařený pod licencí) a především, rovněž licenční, Amstel, který byl skutečně výborný, snad lepší než jeho holandský originál.

Maják Macúti je od města Beira vzdálen asi pět kilometrů a navštívil jsem ho několikrát při svých cyklistických projížďkách. Jde o velmi pěkný, červeno-bíle pruhovaný maják se dvěma galeriemi, vyrůstající ze středu poměrně velkého poschoďového strážního domu, dnes obývaného podstatně více obyvateli, než pouze strážným. Z jeho východní strany je pláž, naštěstí pustá, bez rušivého vlivu turistického průmyslu, jen kilometry písku občas přerušené vrakem lodi nebo dřevěnou nálevnou a lemované tropickou vegetací. Z druhé strany je to kousek k silnici, kdysi asfaltové dnes stále ještě sjízdné terénními auty a s notnou dávkou opatrnosti i cyklisty na horských, nebo jednoduchých místních, kolech.

A opět zajímavost, tentokrát ryze subjektivní. Před lety se mi na lodi dostal do ruky pěkný kalendář s majáky, vydaný pro rejdařství Van Ommeren. Byly tam především fotografie majáků z oblasti La Manche a Severní Evropy, reprodukce starých plakátů a poštovních známek, sem tam nějaký maják z USA a nejexotičtější byla fotografie právě majáku Macúti. Byl to náladový snímek s pláží a vrakem lodi u majáku. tehdy jsem si říkal, že některé z vyobrazených majáků by stály za návštěvu ale právě u tohoto jsem považoval za naprosto nepravděpodobné, že bych ho někdy viděl a říkal jsem si co ten fotograf dělal v takové díře na konci světa (teď tuším, že to byl asi taky námořník). Samozřejmě, že když jsem se po letech během plavby dozvěděl, že pojedeme do Beiry, hned se mi onen snímek vybavil v paměti a rozhodně bych si  návštěvu majáku nenechal ujít, kdybych neměl stihnout nic jiného. A pro úplnost: na snímku v kalendáři byly pruhy a galerie černé, ve stejné poloze jako ty současné červené. A ten vrak rybářské lodi je už téměř rozpadlý, zbyl jen kýl a zbytky žeber ale opodál je další poněkud čerstvější vrak. Snímek je z 22.12.2001.

Durban, Jihoafrická Republika. Z výše popsané Beiry jsme odjeli pro druhou část nákladu do Durbanu a díky Novému roku jsme i zde strávili přibližně týden. Tou dobou je na jižní polokouli začátek léta a třicetistupňové teploty lákají značné procento místního obyvatelstva na pláže. V blízkosti města jsou dva majáky. Umhlanga Rocks, nacházející se asi 15 km východně od Durbanu, mám pouze na pohledu, už jsem neměl čas ho navštívit (dal jsem přednost celodennímu výletu na safari do poměrně vzdálené rezervace Hluhluwe-Umfolozi) ale dojel jsem si 4.1.2002 k majáku Cooper asi deset kilometrů západně od města. Podle zakoupené a předem prostudované mapy se jelo zprvu docela hezky ale po asi čtyřech kilometrech začal prudký stoupák. A pak strmě dolů a zase nahoru. To už jsem v tom vedru nevyšlápl a slezl z kola. A nakonec, do třetice opět nahoru, konečně už k majáku, kde jsem se musel notnou chvíli vydýchat, aby se mi při focení neklepaly ruce. Tyto vrchy a jejich okolí jsou poseté rodinnými domky, nicméně občerstvení tu člověk téměř nikde nekoupí, až cestou zpět jsem jel kolem pumpy, kde jsem si koupil minerálku a asi o kilometr dále u supermarketu který jsem objevil, když jsem si, v domnění, že jsem objevil zkratku, poněkud zajel, jsem si musel osvěžení zopakovat. Během vyjížďky značně zesílil vítr a k mé smůle vál zrovna od východu, tedy proti mě. Už dlouho jsem si tak nemáknul a to jsem ještě byl rád, že mám vlastní kolo, které jsem si krátce po nalodění koupil v Houstonu a bylo udržované. Ta erární kola, co na lodích bývají jsou často v zoufalém stavu.

New Haven je největším a nejvýznamnějším městem a přístavem amerického státu Connecticut (nikoli však jeho hlavním městem, tím je vnitrozemský Hartford). Nachází se zde známa univerzita Yale, vyjíždějí odtud rychlovlaky typu Acela na vysokorychlostní trať Northeast Corridor přes New York do Washingtonu (do začátku sedmdesátých let tu existovala významná železniční společnost New Haven Railroad) a milovníci přírody se mohou uprostřed města projít parkem plným krotkých veverek.
Přístav se nachází na východní straně města, za zvedacím mostem a maják, již delší dobu deaktivovaný, najdeme o několik kilometrů dále na jih, u ústí zdejší zátoky. Jedná se o  21 metrů vysokou, osmibokou, bíle natřenou věž z roku 1840. Černě natřená lucerna je již prázdná, fresnelova čočka z ní údajně skončila jako exponát některého muzea v okolí. V tomto kraji na severovýchodě USA existuje několik dalších majáků velmi podobných tomuto, většinou jsou stále aktivní.
Fotografie majáku New Haven je z 6.10.1999.

Řeka Mississippi. Na začátku roku 1991 jsem s lodí "Praha" poprvé navštívil Spojené Státy a první, co jsem z té veliké země spatřil byla řeka Mississippi. Pluli jsem po ní pak ještě mnohokrát a vždy na mě velmi zapůsobila. Na poprvé mě překvapila především tím, jak je ve zdejším naprosto rovinatém kraji, kde nemá žádné geologické překážky, tak nesmírně klikatá. Dolní tok je doslova samá zatáčka, někdy se loď dostane až do "protisměru", kdy jsme cíl cesty, město New Orleans, měli za zády. Prvních asi 80 až 100 mil je řeka opravdu krásná, před městem se ale začínají objevovat první velké průmyslové objekty. Následuje působivý průjezd okolo středu města s malebným nábřežím Riverwalk a výškovými budovami bezprostředně za ním, záhy se podjíždí architektonicky zdařilý dvojitý ocelový most a pokud máme namířeno dál, než pouze k některému z přístavních nábřeží za městem, míjíme již jen desítky mil dlouhou, nepřetržitou šňůru továren, rafinerií, překladišť a velkokapacitních obilných sil. A každý z těchto objektů má své přístaviště tak je na řece dost hustý provoz.
Nyní se vrátíme na začátek, tedy vlastně na konec řeky, odkud je zde uvedený snímek pořízený 1.10.2001 z lodi "Dover Castle". Po několikahodinové plavbě mezi ropnými těžebními plošinami a věžemi, hustě rozsetými při pobřeží Texasu a Louisiany, je to právě tento maják, co uvidíme na začátku tzv. Southwest Pass, pro velké námořní lodě jediné vstupní brány na řeku.