Ayats Atlantis zn. 2B5 0727 po našem příjezdu do Liberce.

Navzdory tomu, že jsem vyrazil z domova do Prahy velmi časně ráno, okolnosti (a moje blbost) způsobily, že jsem na autobusové nádraží Černý Most dorazil metrem v 7:58, tedy dvě minuty před odjezdem autobusu Student Agency, na který jsem naštěstí měl dopředu koupenou jízdenku. V podstatě jsem přišel k autobusu v poslední chvíli, kdy se již stewardka Šárka chystala nabídnout dvě nebo tři neobsazená místa prvním z dychtivě čekajících bez místenky před autobusem.

Měl jsem jsem v úmyslu si zpříjemnit cestu poslechem hudby z nabídky v autobuse ale sluchátka, která jsem obdržel, nějak podivně chrastila, tak jsem si z nabízených zvukových programů vybral Cimrmana. Mluvené slovo neklade takové nároky na kvalitu reprodukce, jenom jsem se musel smířit s poněkud nechápavými výrazy těch spolucestujících, kteří se se zvukovou nabídkou neseznámili a netušili z čeho pramení moje občasné projevy veselí.

V Liberci se shodou okolností konala menší přehlídka lokomotiv, seřazených na okraji nádraží, kde jsem se samozřejmě rád porozhlédl. Na vlak jsem měl ještě čas, proto jsem se trochu prošel ulicemi, udělal několik snímků a vrátil se k nádraží abych záhy zjistil, že na trati v požadovaném směru je výluka z důvodu stavebních prací za libereckým nádražím.

Náhradní autobusovou dopravu v krátkém, sotva desetikilometrovém úseku Liberec - Chrastava obsluhovalo několik různých dopravců, pro náš spoj byla přidělena Karosa C 954 (SMJ 55-32) náležící ČSAD Semily.

Na malebném nádraží Chrastava se vzorně udržovanou, poměrně velkou nádražní budovou dýchne na cestujícího příjemná venkovská atmosféra posílená ještě nádherným slunečným počasím počínajícího babího léta a dokonce i zubem času poznamenaný dřevěný přístřešek nástupiště jakoby dokresloval autentičnost nádražíčka na konci světa. Pouze pod ním přistavené moderní Desiro působilo jako by sem zabloudilo z jiného světa.

Desiro spol. Lausitzbahn č. VT 560 na nádraží Chrastava.

O kus dále za nástupištěm jsem si vyfotografoval motorový vlak DB 612.668, čekající na odpolední spoj do Drážďan, který také kvůli výluce nemohl zajet až do Liberce a poté jsem se spěšně vrátil k tomu "našemu". Velmi elegantní dvojdílná motorová jednotka Desiro z produkce firmy Siemens patřila železniční společnosti Lausitzbahn (Lužická dráha), konkrétně se jednalo o soupravu VT 560, která jela ve spolupráci se společností Connex Česká železniční s.r.o. jako vlak č. 6262 / 82632 do Cottbusu přes Zittau a Görlitz.

Poprvé jsem se u nás svezl Desirem v červnu 2003 mezi Chebem a Františkovými Lázněmi a tenkrát, kdy na mé domovské trati 090 ještě nejezdily podobně komfortní "ešusy" řady 471, to pro mne byl obzvlášť působivý zážitek.

V Interiéru na první pohled upoutají velmi rozměrná okna s tónovanými skly ve středních, nízkopodlažních oddílech obou dílů vlaku, zajímavě rovněž vypadá stanoviště strojvedoucího, oddělené od salónu pro cestující prosklenou přepážkou. Samozřejmostí je vizuální i akustické ohlašování zastávek, velmi esteticky, byť poněkud futuristicky je řešena místnost toalety o kruhovém půdorysu. Sedačky byly vcelku pohodlné, dřevěné loketní opěrky sice nejsou nejideálnější ale u regionálního vlaku tolerovatelné.

Görlitz. Desiro DB 642.534/034 přijíždí jako vlak RE 17011 z Drážďan.

Asi po dvaceti minutách od výjezdu z Chrastavy přijíždíme do Zittau a po čtvrthodinové pauze, během níž proběhla formální pasová kontrola pokračujeme úvratí na Görlitz. cestou chvíli projíždíme územím Polska, v některých úsecích trati míjíme dnes už čím dál řidčeji používaná mechanická návěstidla a ve 12:53 nás vítá nádraží Görlitz.

Görlitz je poměrně frekventovanou křižovatkou několika lokálních tratí, tak neodolám a po příjezdu ještě asi půl hodiny fotografuji několik přijíždějících a odjíždějících vlaků, teprve pak vycházím před nádraží, kde se nachází tramvajová zastávka.

Měl jsem dostatek informací o městě i o zdejším provozu dopředu nastudovaných z internetu, tak jsem nemusel příliš tápat a po vyfotografování několika tramvají jsem si v automatu na zastávce koupil celodenní jízdenku abych následujícím spojem vyrazil za poznáním a především za fotografováním.

Snad proto, že byla sobota, působilo město klidným, pohodovým dojmem. S přestupním uzlem městské dopravy Demianplatz sousedí náměstí Marienplatz, jemuž vévodí mohutná bílá věž Dicker Turm. V jejím okolí se konala slavnost, hrála hudba a co chvíli vzlétaly k modré obloze pestrobarevné pouťové balónky.

Cesta zpět proběhla podobným způsobem Rovněž Desirem společnosti Lausitzbahn, šlo o tentýž vlak VT 560, který přijel z Cottbusu. Na rozdíl od cesty tam, byla u tohoto spoje dlouhá, téměř hodinová pauza v Zittau, kterou jsem využil ke krátké procházce.

Zittau působí za sobotního podvečera mnohem ospalejším dojmem než Görlitz. Neměl jsem tentokrát více času, než na povrchní prohlídku deset minut chůze vzdáleného středu města a pořízení několika fotek na nádraží a v jeho okolí. Možná, že se tam ještě někdy podívám, a pokud znovu nenavštívím Zittau, tak určitě ještě někdy Görlitz, jenž mi beztak přijde po všech stránkách mnohem zajímavější.

Co se městské dopravy týká, je provozována společností KVG Zittau, která vedle dominantní regionální dopravy, obsluhuje tři městské linky, označené písmeny A, B a C. Zatímco regionální linky jsou obsluhovány několika typy autobusů, zejména značek MAN a Mercedes-Benz (a přinejmenším ještě loni byl ve stavu také jeden Ikarus 280), MHD zajišťují nízkopodlažní autobusy MAN NL 263, z nichž jeden, poznávací značky ZI-V 884, vidíme na následujícím snímku přijíždět přes historickou úzkorozchodnou trať na lince "A" k nádraží.

Také návrat byl poznamenaný výlukou a z Chrastavy jsme pokračovali do Liberce autobusem, shodou okolností tím samým jako cestou tam. Po příjezdu do Liberce mi zbyla jen půlhodina na rychlé občerstvení na nádraží a potom už jen přesun na autobusové nádraží a cesta se společností Student Agency do Prahy. Nakonec ještě vlakem z Prahy domů do Horních Počapel, přičemž jsem stále využíval celodenní jízdenku SONE+ za 160 korun, jenž se pro jednodenní cestování po Česku i Německu určitě vyplatila.

Nebyl to zdaleka můj první výlet do Německa za dopravou, v posledních letech jsem navštívil a zdokumentoval například historickou tramvajovou trať Kirnitzschtalbahn nebo provoz v Drážďanech o nichž časem, za dlouhých zimních večerů, až bude málo čerstvých "úlovků" také připravím webové stránky. A samozřejmě to nebyl ani poslední výlet, tak se máte na co těšit a případně se inspirovat k vlastním výletům. Stojí to za to.